Smysl pro humor má každý. 
Každý má přece rád Simpsonovy. 

Možná má ale naše ředitelství na škole trochu jinou představu o humoru, trochu radikálnější. Možná to tak beru jen proto, že těžce závidím střední školu svému příteli, který tam každý týden má originální rozvrh. A tak se každý týden přistihnu při tom, jak ublíženě se pokaždé tvářím, když se mi pošklebuje, že tři dny v týdnu mu odpadají hodiny. Náš učitelský sbor dost pravděpodobně žije odříkacím a dost zdravým způsobem života, protože i když je nejtužší období, kdy se nechce ven ani kryse z metra, tak i nejstarší generace učitelů nikdy netrpí ani na klouby, ani na krevní tlak. Dost často mám během školního roku záchvat náhlého zděšení, že svoji práci milují natolik, že tam sami chtějí s velkým nadšením trávit většinu svého dne a hrdě si stát za svými hodinami.
 Poslední týden v tomto roce jsme psali písemky, hodnotili klauzury a s neustálým naléhavým popoháněním se připravovali na další klauzuru. Dneska, poslední oficiální den školy v tomto roce mi přidali ještě o hodinu navíc, a tak jsem si říkala, jestli jejich humor opravdu není blbej. Dneska jsem tedy ve škole byla až do šesti. ke svému štěstí (smůle?) jsme vyměnili lavice za Národní galerii a podívali se na finále soutěže Ceny Jindřicha Chlupeckého. To je mimochodem nejprestižnější česká umělecká cena, za kterou by se nestyděl žádný zahraniční uměnec. 
Tak jsem se procházela mezi pěti z dvou set zaplněnými místnostmi a prohlížela si něco, co by člověk při mé škole měl považovat za osobní motivaci. Těsně před vstupem do samotné galerie jsem s vášnivým zájmem, ale mírným ledabylým odstupem jsem poslouchala několik málo vět o každém soutěžícím od svého profesora umění. Svým poutavým líčením o nich se mi před očima promítaly nejrůznější představy o jejich kreacích, a tak mě trochu překvapilo, jak to nakonec dopadlo. 

Celou dobu jsem si odmítala připustit pocit, že tohle mi tak trochu krade pochopení a že dnešní scéně až tak úplně logicky ani pocitově nerozumím. Možná jsem člověk, co má rád konkrétní a smysluplné věci, ale nakonec jsem si přece jen ulevila a upřímně si řekla, že je pár propletených drátů prostě sračka a uzavřela jsem to. Obzvlášt, když jeden z těch pěti lidí celou věc úplně zazdil naprosto debilním prohlášením, že umělec je vlastně úplně každý.
A tak jsem si řekla; a ty seš jeden z těch každejch?

Po výstavě jsme se všichni nenuceně dostali do diskuze a mezi patnácti holkami si vyměnovaly názory. Ocenuju slovo debata, obzvlášt v ženském prostředí, protože většinou si každá připadá, že stále nevyčerpala svoji denní dávku slov, i když jsme všechny po devíti soustavných hodinách ve škole mezi sebou. Jen mi možná bylo trochu líto pana profesora, který za dobrým úmyslem čas od času nestíhal. Ale v podstatě jsme se dostali k otázce, proč se nám všem zvedá při moderním umění ruka k facepalmu.

Můj subjektivní pohled na to je docela prostý. I když máme nejnovější technické možnosti a oblasti uměleckého projevu, tak čím dál tím častěji se protest a poukázaní na omezený a příliš rychlý světě stává docela zásadním paradoxem; my sami totiž nevkládáme do umění tolik preciznosti, studiu a píle, jakým bývaly lepší doby umělecké scény. Opékat topinky se vzorem Ježíše je sice hezká dekorace, ale leda pro chvíli, kdy si na ni dám máslo s plátkem dušené. Přijde mi, že umění se stalo něčím tak snadným a tak nestálým, že přece absolutně nemůže platit rčení, že umění je jediná vzpomínka na dobu. Díla se vždycky uchovávala a byla inspirací pro další generace, ale jak sakra dlouho může vydržet naprosto debilní video o stříhání papíru bez pointy autora Xkvé, když je vedle něj spoustu Xzé umělců, kteří jak hipíci skandují, že všichni jsme od přírody rození Dürerové? Design byl vždycky považován za něco, co někdo umí. Za řemeslo, za naprosto výjimečnou schopnost něco od duše vyjádřit.
Určitě jste museli v životě zažít moment, kdy jste viděli nebo slyšeli o tom, že někdo na plátno zvrací, vyvrhuje menstruační krev nebo na ni stříká ejakulát. V méně bizarních případech maluje přes celé plátno jedno žluté kolečko, a v nejbizarnějších případech vyrábí skutečně divné nepoužitelné věci, pro které je příšerná škoda práce, když tomu skoro nikdo nerozumí. Kdybyste něco z toho dali na skládku, věřte mi, že žádný sebevzdělanější bezdomovec s vytříbeným vkusem na odpadky by si tohle do svého putovního kufříku nedal. Zatoulaný obraz Bosche ale ano.

Netvrdím, že v jednoduchosti není krása a že nejbanálnější věci si někdy zasluhují obrovskou pozornost, ale přece jenom dříve člověk vkládal do díla dlouhodobou lásku a vytrvalost, která trvala i roky, a stála potom ve výsledku skutečně za to. Pečlivě promyšlená kompozice a technika, která vydrží stovky dalších let. Ne užmoulanej papírek na keramickém tácku, který vyhrál prestižní cenu roku a autor k tomu napíše dvoustránkové povídání o tom, jak výjimečně přemýšlí. Lidé prostě podle mně ztratili vlastní hranici pojmu umění. Usilovně se snaží najít smysl ve zbytku odpadní trubky a sami sobě si nalhávají, že tomu blbci rozumí.

Když jsem pak jela domů, napadlo mě, proč se nad tím vlastně rozčiluju, když to můžu sama udělat. Chvíle přemýšlení po jointu mě přivedla na jednoduchý nápad namalovat dva stejné obrazy, ale jeden opačnou rukou. Na kolik se liší schopnosti mé méně schopné ruky?

Read More …

Categories:

Většina z vás zcela jistě vlastní chytrý telefon. A pokud ne, minimálně část z vás zbývajících si objednala nový telefon k Vánocům. Jistě, kdo jej nemá a nikdy neměl, se bez něj může obejít, ale pro nás, aktivní uživatelky, se nabízí široká škála aplikací, které nám mohou zpříjemnit i usnadnit život. Představím vám vlastní repertoár aplikací.

Všechno o fotkách
Jeden z hlavních důvodů, proč jsem po mnoha letech upustila od své oblíbené Nokie C3, byl chtíč sdílet zvěčněné momenty ze svého života. Po týdnech dilematu, který telefon se pro mě hodí nejvíce, jsem ponechala právo veta rodičům a dostala jsem Sony Xperii Z3. Nekvalitní foťák sebelepší aplikace nezachrání, ale sebelepší fotku lze stále ještě něčím doladit. Instagram a základní vnitřní software pro úpravu fotek předčí šikovná aplikace VSCO. Ta v podstatě slouží k přidání jemných zamlžených fotofiltrů, které dodávají fotkám zcela nový rozměr a atmosféru. Aplikace nabízí ke stažení řadu dalších filtrů, z nichž jsou placené jen některé. Ale i tak se bez nich dá obejít,  většinou se dá vybrat ze základních filtrů. VSCO nabízí klasické sdílení fotografií na sociální sítě, ale také lze fotografie přidávat na veřejnou VSCO zeď, kde lze čerpat inspiraci i od ostatních uživatelů. 

Dalším fotografickým vylepšovákem je aplikace Selfie 360. Její podstatou je nafocení animovaného (nejen) selfie, které se zpravidla otáčí kolem své osy. S trochou představivosti lze dosáhnout zajímavějších kreací, které si můžete rovnou poměřovat s ostatními. Chytré je nastavení rychlosti mezi promítáním fotek, to by mohlo být plus pro některé blogerky, které rády dělají jednoduché tutorialy všeho druhu. 

Aplikace Pinterest je mobilní verzí internetové fotografické nástěnky, která je především záchranou pro studentky uměleckých škol. Nabízí nepřeberné množství fotografií z celého internetu. V aplikaci si můžete tvořit a třídit své vlastní nástěnky podle kategorií a připínat (pin it) na ně svoji inspiraci a zároveň sledovat ostatní pinnery. 

No Crop je jednoduchá aplikace, u které se mi líbí především její minimalistický design. Nejvíce ji uplatňuji při sdílení fotografií na Instagram, kde je požadovaný čtvercový formát. Aplikace No Crop problém s oříznutím jednoduše zajistí a jako bonus ještě nabídne řadu dalších úprav. 






Pomocníci 
Nedávno jsem si stáhla aplikaci Wunderlist. Mám ji zatím krátce, ale neskutečně se mi hodí při organizování svých výdajů, zapisováním úkolů a všeho potřebného, co potřebuji zařídit nebo si pořídit. Tvořím si spoustu seznamů, nastavuji si u jednotlivých složek priority a mohu si u každého seznamu vytvořit osobitý design. To je sice zbytečné, ale pro puntíčkáře ocenitelné. Aplikace nezapomněla na funkci připomínky a sama nabízí několik přednastavených seznamů, mezi které patří třeba filmy ke zhlédnutí. Wunderlist je šikovný pomocníček ve všech oblastech života, kde je dobré mít pořádek. 

 




Wattpad byl a spíš ještě stále je taková aplikace na zkoušku. Původně jsem si chtěla stáhnout aplikaci na čtení přednastavených knih, ale nakonec jsem narazila na takovou veřejnou  knihovnu pisálků. Aplikace zatím není moc známá, ale je přínosná pro blogerky, které se chtějí zviditelňovat i mimo vlastní blog. 





 


Beautylish je taková mobilní kosmetická taštička, nabízí online obchod kosmetiky všeho druhu za relativně přijatelné ceny. Objednat si můžete přímo v aplikaci, poštovné z Ameriky stojí 5 dolarů a v případné nespokojenosti se dá zboží budto do 30 dnů vrátit nebo si zažádat o vrácení peněz. Aplikace ale nabízí mnohe více, je to taková sociální kosmetická sít, kam si můžete zajít i pro radu od ostatních uživatelek, dělit se o návody a sdílet své looky.










30 Day Challenge aneb známá třicetidenní výzva je konečně v telefonu. Malá nevýhoda je ta, že každá partie, kterou chcete posílit, má vlastní aplikaci, nicméně cviky jsou jednoduché a účinné a také vás upozorní, kdy a na jak dlouho si máte dát přestávku. Pro efektivnější cvičení se dá nastavit čas upozornění a své úspěchy sdílet.


Read More …

Categories:

Některým lidem zcela nepochybně utíká život. Přistane na hřbetech ruky a škvírami mezi prsty protéká dolů místo toho, abychom mu nastavili dlaň a zblízka si jej prohlédli. Netvrdím, že ten případ jste vy, a že já do něj nepatřím. Zcela naopak; připomínám si tuhle skutečnost téměř každý den, kdy se ve víru žárlivosti k ostatním lidem, co mají zajímavější život než já v duchu pozastavím a vyslovím mantru "Měla bych více fotit/chodit ven/cvičit/psát/kreslit/číst/chodit do knihovny/chlastat/pařit/stýkat se s lidmi/spát/učit se/studovat jazyky/nakupovat oblečení - zkrátka příslušná činnost odpovídající dané chvíli". Vím, že téměř většinu svého volného času věnuju filmům a inspirováním se do budoucna. Přítel tomu říká "Zase seš na mobilu", ale já tomu říkám "je to jediné zařízení, které mi nahrazuje počítač (zase mi nefunguje napájecí konektor), kde zkrátka většinu těchto činností dělám.

Můj téměř sedmiletý počítač s ulomeným rohem a levým shiftem (přítel mi na klávesnici jednou vylil rozteklou zmrzlinu a čištění dopadlo tak, že jsem se musela přizpůsobit situaci a začít používat pravý shift haha) mi slouží jako neoddělitelná součást mého života, a tak tam trávím většinu času. Zkrátka je to můj miláček!

Zpět k pointě - zbožnuju sledování filmů. Nemohu přesně říct, které žánry mám ráda a které ne. Většina filmů má stejně v hlavičce žánry minimálě dva, a tak svoje filmy třídím podle docela jednoduchých kategorií na filmy husté a filmy, u kterých mi nevadí, že při nich ustavičně mluví můj přítel.



Takový jeden z posledních hustých filmů, co jsem viděla, jsou Pravidla lži. Film vyšel zrovna v době, kdy jsem nastoupila na první gympl, což je v porovnání s tím, kolik uplynulo let, docela stará záležitost, nicméně rozhodně stojí za to. Jako obvykle popisek čtu jen napůl (a téměř nikdy nekoukám na fotky) - je to zbytečné, občas vám ten zatracený popisek předčasně vyzradí pointu, která je u některých filmů zřejmá a navíc vám ubere bár vteřin života, a málokdy se pozastavím nad tím, kde a kým byl film natočen. Což se mi stalo osudné, Pravidla lži jsou český film, a jak to u českých filmů bývá, málokdy na ně bývá zrovna nálada. Přemýšlela jsem nad tím, čím by to asi tak mohlo být, a dospěla jsem k závěru, že ač Češi moc neovládají estetickou stránku (kvalitu obrazu, prostředí a hlavně vzhled herců), námět nebo dokonce samotný příběh bývá mnohdy i zajímavější než u zahraničních konkurentů.

Na začátku mě to teda pěkně sralo. Štval mě ten pocit té jakési neprofesionality, toho prvního dojmu, který rozhodně nebyl moc valný. Banda lidí se prochází po lese a donutí jednoho chlápka se smočit v ledovém rybníce. Jejich outdoorové outfity ve mně spustily nepodmíněné pohupování se dopředu a dozadu, abych zahnala pocit podrážděnosti, ale stále mi někde v koutku hlavy utěšoval malý plamínek počtem kladných hodnocení na ČSFD. Sedmdesát pět procent.

Příběh se odehrává v prostředí terapeutické komunity, kam se dostali ti, kteří neuhlídali svůj život a spadli na dno. Většinou tam byli bývalí závisláci na drogách, kteří se sem schovali sami před sebou. Vycházejí mezi sebou a každý den jsou povinni pravdivě mluvit o svých pocitech a odpovídat na otázky ostatních členů komunity. Což je ve skutečném světě pro spoustu lidí dost těžké až nepředstavitelné, když žijeme ve světě anonymity a většinu svých pocitů skrýváme, abychom byli navenek silnější. Film tedy začíná přijetím nového člena komunity. Chvíli trvá, než polopatě odvypráví svůj příběh, a ještě větší chvíli trvá, než se ve filmu začne něco doopravdy dít, ale pak si v jednu chvíli se zděšením uvědomíte, že ten děsnej film začíná nabírat docela silných grád.

A víte co?
Nakonec ty děsný hadry, účesy a typický český zapšklý ksichty tam nakonec neodmyslitelně patří. Vůbec nic mi nakonec na tom filmu nechybělo.

Read More …

Categories:

Alex Grey 


Mám jednoho kamaráda, který má docela osobitý koníček. Poznává hranice svého vnímání hluboko zakotvené v nejzazších koutech jeho mysli pomocí droga sám o sobě říká, že si užívá poznávání skrze látky své tělo i psychiku a jejich možnosti.
Kamarád má skvělou rodinu, přítelkyni a zajímavou práci, která ho baví a která mu vynáší tolik, aby se v životě ničím neomezoval. Poznala jsem ho někdy v minulém roce ve chvíli, kdy jsme ve čtyřech lidech vklidu seděli na lavičce a popíjeli a já se s ním prohodila pár slov. Přišel mi jako jeden z mála lidí, kteří vědí, o čem mluví, protože se v tom buď pohybují nebo čtou. A tenkrát mi poprvé řekl, čemu se věnuje. Nedávno jsem brouzdala po internetu a všimla si toho, že se všude hojně vyskytuje téma drogy, obzvlášť na teen blozích, které mluví o jejich drog v zájmu jejich známých, kteří jim propadli. To mi teda přišlo jako děsná nuda.
Napadlo mě napsat článek o tom, čím vším se dá ještě bohatě (a hlavně přírodně) sjet, protože mi přijde, že dnešním mladým se samotný drogy už okoukaly, a tak je různě kombinujou. A tak jsem si vzpomněla na svého kamaráda. Ten mi poslal odkaz na stránku biotox.cz. Ta je mimochodem dost zajímavá, autor píše nejen o drogách přírodního původu, ale i o éčkách, čtivé články o organické biologii a toxikologii a o umění všeho druhu pod vlivem dog. Zmiňuje tam některé autory hudby a celosvětové i české umělce.

Web Biotox píše o původu psychedelic artu:
,,Slovo psychedelický znamená „mysl zobrazující“. Psychedelický stav není psychózou, přestože jí může být přechodně podobný, a halucinace mohou a nemusí být jednou z mnoha jeho součástí. Navíc samotná psychóza či halucinace těžko člověka o něco obohatí, zatímco psychedelický stav zasahuje nitro člověka zásadním způsobem a má psychoterapeutický potenciál, umožňuje výzkum různých rovin a rozměrů vědomí, lepší poznání sebe sama a rozvoj dalšího osobního růstu, i rozvoj tvořivých procesů a řešení problémů. Také zkoumání podstaty a regulace bolesti i rozšíření rozkoše, včetně rozkoše sexuální. Tento směr sice odstartovaly drogy, ale současným trendem je snaha o to obejít se bez nich a navodit si psychedelický stav pomocí hudby, meditace a jógových cvičení.“


Mezi populární umělce patří Robbie. Pochází z Anglie a jeho díla po dobu patnácti let vycházely z jeho cestování po světě. Robbie neměl nikterak zvlášť velké vědomosti o umění, a tak začal maloval z ničeho. Své práce vystavoval na různých festivalech v Londýně, kde si přišel na nevídaný úspěch. Navrhoval obal alba Ordinary Magic pro hudebníky Brendu Layne a Tommyho Osunu. Během patnáctileté kariéry namaloval přes 140 obrazů a několikrát dostal nejvyšší ocenění v soutěži 3Datelier Visual Art Award.



Jeho díla mi tak trochu připomínají pop art, Robbie mimo jiné pracuje s UV barvami.


  Dalším umělcem je Pablo Amaringo, indiánský šaman a amatérský výtvarník pocházející z Amazonie. Mimo jiné měl také své žáky (mezi něž patří i český umělec kráčející v jeho stopách), ale bohužel v roce 2009 zemřel v Peru na řadu srdečních chorob.



Otto Placht je český výtvarník, který se narodil v Praze. V 80.letech vystudoval akademii výtvarného umění a od roku 1990 pracoval jako asistent ve studiu pamětihodnostích děl. Kritikové jej označili za jednoho z nejvýznamějších umělců své generace. V Roce 1993 cestoval do Miami, kde se setkal s Pablo Amaringem. Krátce po jejich setkání odjel do města Pucallpa v Peru, kde se přihlásil do jeho školy. Dnes žije v jendom z měst Amazonie. Jeho díla byla a jsou mnohokrát vystavována veřejnosti po celém světě.


 Alex Gery je profesionální malíř z USA, který ve své tvorbě poukazuje na souvislost mezi našim vlastním vědomím a celosvětovými problémy. Psychedelic art je hodně spojen s ekologickým povědomím, hledá cesty, jak udržet civilizaci a přitom nezničit prostředí, ve kterém žijeme.



Docela mě to zaujalo, dlouho jsem hledala nějakej směr, kde bych se mohla najít. Mám tu doma pár malých pláten a s přítelem jsme přemýšleli nad nějakým společným obrazem. Měla jsem tehdy určitou představu v tomhle duchu svoji část obrazu. Taky nám visí přímo na zdi dva obrazy Salvadora Dallího. :D
Trochu jsme se inspirovala a vyhledala si další obrázky psychedelic artu a nastavila si docela pěknou tapetu na mobilu, ze který mám ohromnou radost. :D





Read More …

Categories: ,


Po tom, co jsem odešla z domova, jsem se nad opuštěním pozastavovala téměř každý den.  Možná i častěji. Pokaždé jsem tu myšlenku zaháněla do kouta, pociťuje prazvláštní píchání u srdce, jak to bývá u všech živých tvorů mající svědomí a pochyby o sobě samém.

Uvažuju nad tím, jestli to třeba nemohlo dopadnout jinak. Jestli bych se spokojila s totálně otráveným nespokojeným rodinným životem, kde jsem obviňována z rozpadu manželství, z nesoudržnosti rodiny a kritizována za celý můj život a povahu. Jestli bych se spokojila s tím, co mi teď nepochybně chybí. Nemůžu říct, jestli mi to chybí "moc", "strašně", "docela" nebo jen "maličko". Vím jen, že prostě chybí. Chybí mi mámino jídlo, naše velká krásná kuchyň, kde jsem se učila vařit pro svýho kluka, můj modrý velký rozkládací gauč, moje vlastní koupelna, kde se dalo regulovat světlo...Chybí mi to, že jsem bydlela na Vinohradech. To, jak to zní! Že tam bydlím. V centru, kde mám všude blízko, kam se vždycky dostanu v jakoukoli denní i noční dobu. Chybí mi ta strategická ulice, kde bylo úplně všechno. Od francouzskejch muffinů, kadeřnictví, kde pracuje moje kamarádka, po výbornou čínu, pizzu, sushi, masnu a pekárnu, kolem kterých jsem každý den procházela a někdy se tam zastavila a udělala si radost.
Nejvíc mi ale chybí můj kocour, který mi před týdnem umřel a před dvěma dny vstal z mrtvých (sestra mi psala, že odešel ven a už se nevrátil, pravděpodobně šel umřít, jak to zvířata dělávají. Předevčírem mi od ní ale přišla zpráva, že ho někdo zavřel na pět dní do sklepa). Ti, kdo ho znali, určitě vědí.

Když už tu tak sedím a sbírám odvahu napsat to, co jsem s takovou obezřetností vyslovila jen pár lidem - cítím takovou zvláštní úlevu. Je to jako psát si zpovědní deník, který nemám možnost schovat, protože jsem za ta slova souzena. Možná jsem to takhle i chtěla, abych pocítila hořkost svých činů a slov, které byly možná oprávněné. Je špatný vybuchnout po letech skrývanýho vzteku? Nejdřív jsem ho schovávala za to, že jsem vůbec nebývala doma. Občas jsem se tam chodila vyspat, obzvlášť po tom, co od nás odešel můj otčím. S mámou se rozhovory točily jen kolem peněz, které jsem utrácela za chlastání, jídlo a levný cetky z ebaye. Jinak to nešlo, rozhovory delší než minutu vždycky končily tím, že jsem práskla dveřmi, nebo jsem rovnou od rozhovorů utíkala pryč, čekajíc, co pokaždý přijde. Možná se toho ve mně hromadilo až moc, když se tak ohlédnu.

Moje nynější peklo ani není tolik má povinnost se učit (abych alespoň v týhle situaci zvládala), budovat od 18 let kariéru (podaří se mi to vůbec?), starat se o domácost, která není má a budovat vztahy s možnou budoucí tchýní, jako to, že musím se sebou teď žít. Se svými myšlenkami, které mě někdy hanobí, jindy chlácholí.
Abych řekla pravdu, za tyhle tři měsíce jsem musela přežít dost skandální odchod z domova, který je s největší pravděpodobností už napořád, přežila jsem i to, že v mém pokoji teď bydlí někdo jiný, že jsem letěla do Ruska poznat svého skutečného otce, smrt Sindy, totální průser a krizi ve vlastním tříletém vztahu, finanční krizi, potíže se školou, kde jsem naprosto nezvládala po tom, co jsem chyběla skoro celý měsíc, přežila jsem i "smrt" svýho patnáctiletýho kocoura, kterej byl donedávna jediný důvod, proč jsem se chtěla vrátit domů, přežila jsem fakt svoje vlastní morální zlo a strašný výčitky svědomí, který se projevovaly tím, že jsem mluvila ze spaní...Co budu říkat, byla to docela prdel, když se tak ohlédnu.(haha)

Chtěla bych utéct někam do jiné dimenze. Do bílé pustiny, kde by mi někdo Nejvyšší objasnil, co je hodno odpuštění a kání a co ne.

Pořád myslím na mámu. Jestli je beze mně šťastná. Vím, že umí perfektně nabýt dojem, že je. Umí dokonce přesvědčit i sama sebe, že je beze mně šťastnější. Vím to, protože jsem ji pozorovala, když odešli další tři členové její rodiny přede mnou. Já jsem jen další odpad z jejího lůna, co se vzepřel té dokonalé ženě, dokonalé matce, která není alkoholička, feťačka ani děvka, a tudíž nevidí důvod, proč jsme my všichni čtyři práskli těmi zkurvenými dveřmi.

Furt se sama sebe ptám, jestli to bylo správné. Kde bych dnes byla, kdybych dodnes stejně jako dříve považovala její přístup ke světu a k lidem okolo za můj životní vzor. Už tak se blbě adaptuju v okolí. Nerozumím mezilidským vztahům, protože mě jim nikdo v mém životě neučil. Nikdo mě neučil tomu, jak budovat vztahy, protože jsem nikdy žádný vztah ani neviděla.
Jednou se to chci naučit. Vlastně to zkouším už teď, i když to jde hrozně blbě. Nevím, kdy si stát za svým a kdy ustoupit, kdy co a jak říci, kdy vlastně poznám, že je správný čas poslat člověka do prdele, kdy odejít a kdy se vrátit. Jak někomu pomoci.
Já kurva vůbec nic z toho nevím. Naprosto selhávám v každým testu.
Jednou to ale zvládnu. Nemůžu s tím žít donekonečna. Je to jako kdybych neuměla česky a žila tu celý život a nehodlala se česky učit z nějakého totálně debilního tvrdohlavého přístupu.

V tuhle chvíli myslím na jedno. Co Vánoce? Co budu ksakru dělat? Pořád si v duchu přehazuju tuhle myšlenku jako horký brambor. Napsat, nenapsat. Anebo zavolat? Nebo přijít?
Minule jsem napsala mámě esemesku, že jsem v pořádku. Částečně mě k tomu nutila matka mého přítele, která si tenkrát myslela, že se to ještě spraví. Na jednu stranu jsem cítila i jakousi povinnost vůči sobě to udělat, abych si alespoň na chvíli nepřipadalajako úplný zrádce. V Rusku jsem se pak od své vlastní sestry dozvěděla, že reakce mámy a babičky byla přesně taková, jakou jsem čekala. Chladná, arogantní.
"A proč nám jako píše, že je v pořádku? My jsme ji neprosili, aby nám psala."
A pak jsem zahlédla ten hezký vítězoslavný záblesk v očích mé sestry, a tak mi nezbývalo nic jiného, než zpřetrhat kontakt i s ní. Konečně se teď dočkala té chvíle, na kterou čekala téměř osmnáct let. Teď už bude zase ta první.

 To dilema je jako ruská ruleta. Doslovně ruská, doslova ruleta (matka). Občas ty stereotypní rysy své nacionality ze srdce nenávidím. Ta nadřazenost, pýcha, arogance, posedlost penězi, ruská ženská pomstychtivost - ta je skutečně tvrdá. To je asi taky ten důvod, proč jsem odešla. A důvod, proč to tak nenávidím, je možná ten, že to v sobě přirozeně mám taky. Jsem stejná jako ona.

Odpuštění. Teď už záleží jen na uvážení, zda si ho zasloužím já nebo ona. Nevím to. Asi nechám věci plavat. Stejně bych se jednou odstěhovala ze stejných důvodů, které jsem měla teď. Byla to otázka času. Ale odpuštění si zasloužím, zasloužím si odpuštění od sebe, protože ač mě někteří lidé soudí a dí, že jsem udělala spoustu špatného, každý střípek pochyb o sobě musí z vesmírného zákona musí být jednou sebrán, slepen k celku nebo vyhozen. Nemůže ležet na zemi věčně...nebo by se o něj někdo ošklivě pořezal. 

Read More …

Categories:

Tohle jsem viděla při jednom z ještě těch letnějších večerů na Karlíně v jednom parku při promítání. V tu dobu film ještě nevyšel v žádném českém kině, a tak bylo docela příjemný si sedět, upíjet si z ovocnýho piva a kochat se jako jeden z prvních diváků na německou komedii ze školního prostředí.

Neberu to až tak vážně, ale hodnocení 76% je docela úměrné. Má to v hlavní roli sexy chlapa, dělají si tam srandy z drog, jedna učitelka je nerdka (přesně tenhle typ učitelky na škole taky máte), hraje tam dobrá hudba,mezi spolužáky se šikanuje a sem tam je tam i ta láska. Pár ozkoušených fungujících témat, které nic nezkazí, a máte na světě relativně dobrej film. Lepší film z něho dělá pak už jen humor toho, kdo ten film psal. A taky ten herec.
Mimochodem, když se nad tím tak zamyslím, určitě jste někdy viděli film, kterej se zdál bejt strašně chytrej. Vědecky doloženené kecičky (třeba ve filmu Lucy, který mě mimochodem nadchl, ale pak ke konci zklamal přílišným sci-fi), filozofická moudra a děsivé monology a citáty - jak a kdo to vůbec vymýšlí?

Ve svém periferním vidění jsem pozorovala svoje kamarádky (a taky je hlavně poslouchala), a tak můžu říct i za ně, že se jim film líbil. Doporučuju si ho pustit při náladě, kdy jste unavený, ale nechce se vám spát a chcete se u něčeho vklidu uvolnit.
Read More …

Categories:

Každej den se přistihnu při vyslovení čtyř vět, které řídí a pěkně komplikují můj dosavadní život. Buď jsem na něco příliš stará, příliš mladá, příliš stydlivá nebo (ne)střízlivá nebo unavená a nebo nemám čas. Důležitý ale je, že si vždycky najdu čas na dobrej film.

Vždycky, když se mě někdo zeptá na dobrej film, tak mám v hlavě pár zaběhnutých názvů, které opakuju stále dokola. Je jich asi pět nebo sedm, a většinu z nich jsem viděla jenom jednou. Jasně, kdo by se taky díval na film několikrát, když na světě každej den vyjde v průměru 7 filmů. Z toho můžou bejt třeba dva dobrý.

Ale mám určitě pár filmů, ze kterých si stáhnu třeba soundtrack. Teda teď mám v mobilu soundtrack jenom z tohohle filmu, pětsetkrát vyslovenej a mezi všemi známej fim Neodtknutelní.

V první řadě jsem se rozhodla napsat o tomhle filmu z toho důvodu, že kdyby se náhodou tady mezi váma našel nějakej jouda, kterej to neviděl, tak aby ho ani nenapadlo si ho nestáhnout.

V oficiálním popisu se píše tohle:
Ochrnutý a bohatý aristokrat Philippe si za svého nového opatrovníka vybere Drisse, živelného mladíka z předměstí, kterého právě propustili z vězení. Jinými slovy - najde si na tuto práci tu nejméně vhodnou osobu. Podaří se jim však propojit nemožné: Vivaldiho a populární hudbu, serióznost a žoviální vtípky, luxusní obleky a tepláky. Bláznivým, zábavným, silným, neočekávaným a hlavně „nedotknutelným“, přesně takovým se stane jejich přátelství… Komedie s dramatickou zápletkou o tom, že ani od krku po prsty u nohou nepohyblivý člověk odkázaný na pomoc druhých, nemusí ztratit smysl života. A o tom, že i nejméně pravděpodobné spojení melancholického multimilionáře a extrovertního recidivisty může humorně zapůsobit na diváka a může se z něj stát kasovní trhák.

Já to upřímně nečetla, a pokud vy jo, tak gratuluju. Teď už víte, o čem to zhruba je, a že to má na ČSFD hodnocení 91%. Já s tím procentuálním hodnocením docela souhlasím, i když bych to možná ještě posunula ještě o jednu příčku, protože sudý číslo vypadá vždycky tak nějak líp.

Musim teda říct, že jsem ten film zezačátku rozkoukala asi třikrát. Když jsem se dozvěděla, že je to komedie, tak mě depresivní začátek od toho trochu odradil. Obzvlášť chvíle, kdy za nimi jede policejní eskorta, oba si přitom pohupujou hlavou do rytmu a vzápětí Driss před nemocnicí odhodí cigáro a řekne mu, ať to nechá na něm a potom s tím nejvážnějším výrazem s tou nejzlejší předzvěstí nastartuje a ujede s ním pryč. Na ten začátek se upřímně vyserte, zbytečně vás to zezačátku naladí na něco úplně jinýho.

Nechci nějak spoilovat (i když sama spoilery ráda mám-pak si to ještě víc užiju), jen řeknu, že ať je to podle někoho sebevětší sociální utopie, stále to nemění nic na tom, že je to jeden z nejupřímnějších filmů, které jsem kdy viděla. Trochu vás popožene myšlenka paraplegika, který si užívá život, zatímco vy čtete můj blog, ale já si myslím, že to trochu měl být ten záměr, proč to bylo točený. A až budete mít někdy chlapa, který si vedle vás pustí českou klasiku, ke který nemáte žádnej vztah a která vás jinak děsně otravuje, tak si na toho Drisse, jak si dělal prdel z Vivaldiho, hravě vzpomenete. Třeba vás pak napadne namalovat i vlastní obraz, ke kterému se.....nedokopete, protože nemáte kurva na nic žádnej čas.

P.S. Z celýho toho filmu stejně nejvíc miluju tu taneční scénu.
P.P.S. Vždycky se utvrdím, že černoši jsou stejně obrovský specifický osobnosti, ke kterým ten jejich humor a jednání s lidmi neodmyslitelně patří.


Read More …

Categories:

Myslím, že si to zasloužíte vědět. Sedím na hodině navrhování a místo zabýváním se krásného oblečení pláču. Trhá mi to duši, když se v myšlenkách stále vracím k tomu, jak chodila oblékaná ona, a všechno se prolíná na papír.

Read More …

Categories:

Pri chvilkovem brouzani na mnou zapomenutem facebooku jsem narazila na docela zajimavy odkaz. Kdejakej Waka Flocka - pravdepodobne nejakej DOPE shit Fella (vlastne je to vetsi sympatak nez takovej Snoop Dogg) dava zivotni nadeji hulicum.
Kdo si jinak muze - krome Nizozemcu - legalne vydelat na marihuanne? Mimo jeji distribuci samozrejme...

...existuje i moznost privydelat si milion korun rocne balenim speku.

 Kazdy prece vi, ze je existuji nepsana pravidla huleni:

1) nepokrades
2) nezhulis sam kdyz jsou kolem tebe lidi
3) brko se nepodava zhasnuty
4) kdo bali, ten odpaluje
no a tech pravidel je vlastne podstatne mnohem vic (a vsechna se dozvidam od pritele - obcas se sama sebe ptam, jestli si je nevymysli? Ale kazdopadne davaji smysl). Waka Flocka ma asi tezkej problem se vzhledem svych zilek (coz je vlastne dalsi pravidlo "hnusny brko neubalis" nebo tak nejak), protoze se jasne provaril na vlastnim Instagramu.

Shani cloveka, ktery mu bude tak 20krat denne balit blunty. Staci jen postnout fotku poctive ubalenyho speka a pripsatk k nemu hashtag #ICanRoll.
Libovy ne?

Plat 50 tisic papiru rocne. Plus nejaky ty premie...stravenky a tak, znate to.



Read More …

Categories:

Labels